(A nebo spíše domácí kočičky?)
Nevhodná fráze na veřejnosti. Ještě nevhodnější v soukromí. Člověka to prostě zamrzí, když jí slyší od osoby jemu blízké, ale co už. Každému narostl zobák tak, jak narostl a já s tím nic neudělám. Pravdou však je, že jí většinou slýchávámu od takzvané nižší třídy a všelijakých menšin. Ale proč? Čím je to dáno, že někteří se bez sprosťáren neobejdou a někteří vás dokáží poslat do patřičných míst slušně, a ještě tak, že naprázdno otevíráte pusu a nevíte, co na to říct? Vezmeme-li v potaz lidi nižší třídy...
Jak ze sebe dostat vztek a depresi nenásilnou formou? Znám mnoho metod, ale na každého působí něco jiného. Hodně známých se prostě zavře do místnosti, nenechá se nikým rušit a zapnou si hudbu. Někteří naopak vyledávají společnost někoho dalšího, obvykle těch, co se uzavírají sami do místnosti a pouštějí si hudbu. Ale jsou i tací, kteří své deprese řeší radikálněji. Střelba na střelnici, psaní, práce, přenesení emocí pomocí barev na plátno a nebo, dle mého nejagresivnější, jezení. Ale proč se člověk vůbec do depresí...
Hledám hudbu, kterou bych se trefil do své nálady a tím si nahodil nějakou nit, o které bych mohl psát. Ale s každou další puštěnou písničkou příjde i nová myšlenka, kterou však nedokáži zformulovat do psatelné verze. To je hlavní díl problému. Chci sepsat myšlenku, ale jinou jí zase vypudím. A pak začínám zase od začátku. Ne. Hlavním problémem je, že člověk neví, co chce. Chtíč je jedním ze smrtelných hříchů, ale člověka pohání už od nepaměti. Chtěl vědět proč a tak hledal řešení nebo odpovědi. Z čehož vyplývá...
Delší dobu jsem své myšlenky nesdělil anonymnímu světu a najednou přišel impulz, který tak chtěl učinit. Ale o čem psát po takové době? V hlavě se odehrává chaotická válka pocitů a nápadů, ale žádný z nich není nijak dominantní. Nejlepší asi bude, když začnu pěkně od začátku. Po půl roce stráveného strastmi i radostmi se člověk změní, naváže nové kontakty a jeho pohled na věc je zase z jiného úhlu. Tak se stalo i u mne. Jediné, co se snad za tu dobu nezměnilo, je to, že jsem ve vztahu stále s tou samou osobou...
Některé věci by měly zůstat v soukromí. Možná patřím jen mezi lidi, co na to koukají staromodně, ale už tomu tak je.Nevidím nic špatného na tom, když se dva mají rádi, ale když sena sedačkách před vámi okusují dva nezletilí výrostci, tak to je poněkud nevhodné. Kor, když ona má na sobě pletený svetřík s velkými oky a účes jak z kláštera a on koženou bundičku s límečkem nahoru, vybavenou žlutou palestinou a vlasy sčísnuté do ofinky našikmo. Jejich fyzické pokusy jeden druhému vytrhnout jazyk z úst byly sice, bohužel...
Ať se to zdá neuvěřitelným, vydržel jsem ve vztahu už déle než rok. Za uplynulou dobu mi tak razantně nikdo nezasáhl do života, aniž bych ho nezačal nenávidět. Až do teď.Svět se mi 2x obrátil vzhůru nohama. Poprvé po smrti otce, podruhé po prvním setkání s mým miláčkem. Ač jsem z počátku nevěřil na lásku na první pohled a moc nedoufal, že vztah na dálku by měl nějaké delší trvání, po překonání pár krizových okamžiků to vypadá, že se to vydržet dá.Nejhorší jsou ty mezičasy, když se nevidíme. Když o sobě nevíme déle...
Jak by řekl mistr Nohavica, toho bílého svinstva je zas hafo. A komu to vadí? Silničářům? Namachrovaným frajírkům, kteří si na koupáku kompenzují kraťasovýma plavkama to, co jim od přírody nebylo naděleno?Já osobně mám rád jaro a podzim, protože něco pěkného končí a něco pěkné za chvíli začne. Ale když už jsem zmínil ty plavky...Jak jsem výše zmínil, boom kraťasových plavek přišel s reklamou na jedno nejmenované auto, jehož sloganem bylo "Pro ty, co potřebují více místa". A tak se malí červíčci s nagelovanýmy vlasy...
Kdysi mi k zabavení stačil balon nebo kus provazu. Dětem v dnešní době nestačí ani počítač, se kterým bych já byl maximálně spokojený i teď.Dětství, kdy jsme si s kamarády hrávali na ulici, z popelnic dělali branky a rozbíjeli špatně mířenými kopy okna, to nám už nikdo nevezme, ale kdo to dá dnešním dětem? Ty od rána do večera sedí před obrazovkou a hrají hry nepřiměřené jejich věku. Přecijen osmileté dítě hrající nejnovější Battlefield a radující se ze zásahu protivníkovy hlavy, to není normální. Já v osmi letech...
A jsou tady opět svátky klidu a míru. Ze všech čiší pohoda, atmosféra je sváteční a všichni jsou na sebe milí.Leda hovno...Místo sněhu je všude bahno. Vlezlá zima, co se dostane i pod trencle. Každý je nervózní, protože neví, co koupit svým blízkým k vánocům, a když ví, tak na dárky nemá. Jako kdyby to nikdo nevěděl, že to, co bylo minulý rok, příjde tenhle rok znovu. Jako malý kluk jsem v tom měl jasno. Ježíškovi jsem psal nejpozději týden po vánocích, co bych si přál příští rok. Ale teď? Teď to nechá většina na...